No bylo to bomba, samozřejmě. Jel jsem s klukem, já a Nikolásek, jenom my dva. Letěli jsme do Londýna, do Stanfordu. Byl jsem domluvenej se synovcem, za kterým tam jezdim a tetuju ho. Tomu jsem teď udělal asi čtyři kérky, očičko jsem mu tam vyšvih’ na krk, prsty jsem mu udělal, bomba, že jo, taky jsem mu udělal první adresu, kde to všechno začalo, kam jsem za nim začal jezdit.
No z tadytoho hovna se vyhrabali, našli si práci, pronajali baráček, takovej. Bydlelo jich tam hafo, v horním patře nějakých šest sedm lidí. A dole bydleli další dva lidi. Takže malinkej baráček jako kráva a bydlelo jich tam třeba deset. Na pohodu, fakt to nechceš.
No a tam to všechno začlo.
Takže oni tam byli v tom baráčku, bydleli tam, já jsem za nima poprvý přijel, tetoval jsem tam. Pak se přestěhovali do dalšího bytu, tam už bydlel jenom ten můj David a jeho kámoš, takže už tam byli jenom dva, ty ostatní odpadli. Tam jsem taky byl, tam už to bylo dobrý, hezčí, říkam “tak sem můžu vzít kluka”, tak jsem ho tam vzal.
No a teď se přestěhoval na jinej byt, ukazoval mi fotky, udělal mi video, než jsem tam jel, jo, říkam “Davide, hele, můžu sem vzít kluka, bude to v pohodě?”
“Jó, v pohodě, hele, můžeš.”
Koukám na fotky, kuchyňka, hned vedle místnůstka, no tak to bude dobrý, to by mohlo být v pohodě. No samozřejmě nezeptal jsem se na určitý detaily. Zase lekce, jo, prostě jak se nezeptáš, neotevřeš tu hubu, je ti to blbý, tak tě to sekne, ten život, supr.
To když jsem tam byl poprvý, to byli kluci hotoví, vůbec nechápali, jak se tam orientuju, “my jsme tu měsíc, furt se tady ztrácíme, ty přijedeš poprvý do Londýna, jo, seš tady poprvý, v pátek se jdeš projít a přijdeš v pondělí, jo? A potkáš tady milion známejch?” No, potkal jsem tam milion známejch, lidí, o kterých jsem vůbec nevěděl, že je znám.
Takže jsem tam přijel úplně na pána, s Nikoláskem, všechno zmáklý, žejo, David nás čeká u metra, dobrý, nazdar, beru kluka a jdeme se ubytovat. Jdeme, jdeme, jdeme, já tam s klukem, se dvěma kuframa, říkám: “Davide, už tam budeme, tyvole?”
A on je to takovej typ člověka, takovej trochu divnej. On totiž hrozně rád chodí. On nemůže tim autobusem přijet tam, že by musel přestoupit a ještě by platil tohle a tamto, on si prostě půjde na prochajdu.
Já říkám: “Hele, Davide, já jsem tady s klukem, mám dva kufry těžký jako kráva, tahám se s nima sem a tam už od dvou hodin, jo, je sedm, hele, už tam budem?” Prý jo.
Tak ujdeme kilák a ptám se: “Už tam budem?”
. “Jó, za chvilku.”
“Hele, Davide, neštvi mě, tohle říkam svýmu klukovi, když někam jdem, nejeď na mě tyhle svý pohodičky, to neni v pohodě, jsem hladovej.”
A teď s tim klukem se táhnu, Nikísek byl v pohodě, on si vykračoval, ale já měl nerva.
A on: “No já tady bydlim dole…”
“No to vim, když tady nevidim jiný pokoje, to mi nemusíš říkat, že tu bydlíš, když to vidim.”
“No a nahoře jich bydlí dalších pět.”
“No a kde je záchod?”
“Ten je nahoře.”
“Takže ty mě sem vezmeš s malým klukem do takovýho místa? Mezi cizí lidi? Máte tady bordel, chodíte v botech, nikdo z vás chlapů tady neuklízí, nikdo nevytře.” On to úplně kekel nebyl. Ale byl, trochu. Nebylo tam žádný bahno nebo tak, ale prostě chyběla ženská ruka. Aspoň ta kuchyň že byla čistá, tu udržovali. Kdybych to věděl, tak bych tam kluka nevzal, mezi šest lidí. Oni tam naštěstí moc nebyli, ale byli! Jakože ne, ale jo, jenom tři z nich, a ani oni moc často, ale stejně to cejtíš, tu přítomnost.
Kdybych byl sám, je mi to jedno, můžu spát na zemi, ale jedu s klukem, tak vyžaduju nějakej standard, že jo. Takže dobrý.
Přijeli jsme teda, dali jsme si večeři u Davida v práci, a pak jsme šli na ten byt. Takže on mě vyzved’ u metra, táh’ mě na tu večeři, s kuframa a klukem, a odtamtud ještě do toho bytu. Já jsem nachodil dalších třeba pět kilometrů, protože David se rád prochází.
Za celej výlet jsem tam prošel raketu, normálně, až jsem si říkal, že to je vlastně dobře, to chozeníčko.
“V lese.”
“Tyvole”, říkám, “jsme na Andělu, tady žádný lesy nejsou, v jakym lese seš ty blbe?”
A on: “No tady, pod stromem…”
“Ty jsi utek’ až tam? Vždyť tady jsou skály, můžeš spadnout a tak,” prostě už tehdy rád chodil.
Pak jsem ho teda celýho zbombil, a pak byl další den.
To jsme si dali nějakou procházku někam, v autobusu jsme byli, pak jsme navštívili barber shop, pak jsme šli zase tetovat. David chtěl ten kříž, říkám “Fakt jo?” a on, že jo, tak si říkám “počkej, teď tě potrestám, že jsi mě natáh’ do takovýho místa, to ti dám.” A on ho chtěl normálně, říkám: “Davide, tyvole, seš moje rodina, já ti nebudu dělat normální kříž, jako nějakej jehovista, tak já to udělam že to je jako štětka, že to bude vypadat takhle.” On, že jó jó jó, a do prostředka tam dej ten trojúhelník! Říkám: “Ty blbe, vždyť ty máš všude trojúhelníky, teď jsem ti udělal jeden na krk, no ale tak jo.”
Já jsem tam přijel, ukazoval jsem, jaký mám zavazadla, tohleto všechno, v pořádku, dobrý. Pak jsem přišel na ten gate, jdu tam, letadlo mělo spoždění, ale nikde to nebylo napsaný!
Takže já jsem tam prostě takhle čekal a pak už vidim u jedný přepážky toho jednoho tlusťocha, kterej mě odbavoval, říkám: “Yes, takže tamhle se nastupuje na Prahu,” tak jsem tam běžel, byl jsem ve stresu, v jedný ruce kluka, v druhý dva kufry, teď tam naběhnu do tý fronty, čekam.
A teď tam přijde frajerka, že “velký zavazadlo, padesát liber, jinak to neletí.”
A já “Co, padesát liber, helejte, teď jsem byl tady u přepážky, tenhleten pán říkal, že to je v pohodě a vy teď přijdete a chcete padesát liber? Já tady mám dítě, tohle, když jsem letěl sem, bylo to v pohodě a teď tohle? No to neni jako fair play, já to nebudu platit.”
A ona: “Tak neletíte.” Říkám, cože, tamhleten mi řek’, že to je v pořádku, a vy mi teď říkáte, že ne, tak co?
No dobrý, tak jsem to zaplatil, čekam celou tu frontu, přemejšlim o tom, mam z toho nerva, že jsem platil ten poplatek, že jo, vystojim si celou tu frontu, mam tam toho tlusťocha, teď on se tam celej potil, tak říkam: “Jen počkej, teď ti to narvu,” viděl jsem ho, že je ve stresu, “helejte, tady platim padesát liber za ten kufr, proč jako?” On tak zmateně huhlal, říkam si, to je v pořádku, teď já se tady postavim a budu dělat debila. To umim luxusně.
Ještě za mnou bylo pár lidí, letadlo mělo odletět, říkám si, jenom počkejte, teď vám to tady vrátim, jak vy na mě, já na vás taky. Ty prachy stejně nedostanu, tak vám to tady znepříjemnim. A on pořád že ne, že to předtim neviděl, že to je fakt větší zavazadlo, tak já říkám: “Oukej, tak já to vyndam, vezmu si tu velkou igelitku, vemu kufr, takhle ho hodim do koše a dej mi padesát liber. Protože to se tam vejde a to je v pohodě.
A on furt tak koktal, no se jako neto, neto, říkám, jak, neto, neto, tak zavolej někoho.
Mezitim to měl celej ten let vyplněnej, teď tam přišli tři, tak jim to říkam, a oni na to: “Hele, ale víte, že stojíte u úplně špatný brány? Letíte do Prahy, ne? To je tamhle.”
Říkám “COŽE?! Takže já jsem přijdu, vy mě vystresujete, chcete zaplatit tady ty peníze za velký zavazadlo, já to zaplatim, chci to nazpátek, vy mi to nedáte a nakonec zjistim, že jsem u úplně jiný brány? Tak to je fakt super!”
No a teď jdu tam k tý bráně a říkam: “no, tak tady nikdo nekontroluje, jestli má někdo velkej nebo malej kufr, to je supr.” A teď tam vidim milion lidí, který maj’ přesně takovej kufr, kterej mam, tak nebudu za vola a nebudu hlásit “A jaktože já tady platim padesát liber, když oni ne?” Tak dobrý, ne, ale pak tam šla ta holka, co mě stáhla o ty prachy, tak jsem na ní ukázal prstem, hele, pocem. Tak přišla a já říkam: “Jsi šťastná? Are you happy? Are you ok?” Tak ona zavolala dalšího debila, ale to už mě naštvalo a já na ní: “Fuck off, vole, this is not fair play, vole, I’m in stress, vole, tady,” abych to udělal ještě dramatičtější, všichni se tam otáčeli, já se rozohnil “To tady otevřu, vyhodim” a ten frajer: “No, to je vlastně taky řešení. Ale ty peníze vám nevrátíme, to musíte na leteckou společnost, jim napsat, aby to poslali.” Tak já říkám: “Jo, takže vy mě tady okradete, prostě, o peníze, a teď se mám někde doprošovat, o to? Tady jsem byl ve stresu, tadyta paní mi nepomohla, vole, já chci jméno, si vyfotim jméno,” a ona si tu cedulku zakryla, že “nedam jméno.”
No a pak už letělo letadlo.